Vývoj CPU chladičů: kam směřují?

Pokud jste se v době prvních procesorů značky Intel Celeron (případně AMD K6) zajímali o to, jak jim poskytnout lepší chlazení, asi vás neminuly značky jako Titan, Arctic Cooling nebo Spire. Tyto firmy ve své době nabízely kvalitní počítačové chladiče, jež by ale v konkurenci dnešních modelů neobstály ani v nejmenším. Zvlášť modely Titan Majesty byly jedny z prvních chladičů, které byly u nás dostupné a slibovaly výrazně lepší chlazení než originální chladiče. Když se ale podíváme na známý model M1AB, vidíme pouze kus hliníku s ventilátorem uprostřed, což je dnes už dlouho překonaný design. Když si ještě navíc vzpomeneme na jeho hlučnost nebo způsob montáže, kdy jsme museli silou pomocí pootočení celého těla chladiče secvaknout dohromady dvě spodní spony, což ne vždy vyšlo, vypadá to na dnešní poměry už jen jako špatný vtip.
Po nástupu společnosti Arctic Cooling či Spire se situace začala lepšit. Výrobci začali vyrábět chladiče, které dbaly i na tiché chlazení procesorů a začaly více využívat i měď. Ty levnější ji kombinovaly s hliníkem a v nich sloužila především jako základna pro efektivnější odvod tepla z procesoru, což bylo vhodné především u některých lokálně se přehřívajících exemplářů procesorů Pentium 4. Jak jistě víte, měď je daleko efektivnější vodič tepla než hliník, ale na druhou stranu je také výrazně dražší i těžší.
Z celoměděných chladičů si můžeme pamatovat především řadu Zalman CNPS7000, která k nelibosti tohoto jihokorejského výrobce získala své klony v podobě chladičů Primecooler Hypercool. Zde jsme se ocitli právě ve zlaté době procesorových chladičů, čili v roce 2003 a době procesorů Pentium 4, kdy jsme v PC světě ještě neznali heatpipe, které jej později od základu změnily. Měli jsme tak na výběr mezi klasickými chladiči vyrobenými z jednoho kusu hliníku či složenými z měděné základny a extrudovaného hliníkového těla. Pak tu byly ještě specialitky právě jako níže zobrazený Zalman CNPS7000 vyrobený ze sešroubovaných hliníkových nebo měděných plátků (či kombinace obou), které jsou rozprostřeny do vějíře. Jiní výrobci ještě vyráběli celoměděné chladiče klasického žebrovaného tvaru, ovšem typicky nešlo o jeden extrudovaný kus, ale spíše o tlustou základnu s navařenými žebry.
V roce 2004 se už začínají běžně objevovat procesorové chladiče vyzbrojené trubicemi heatpipe, ovšem po jejich boku stále přežívaly doposud známé designy, ale ty ostatně přežily dodnes. V té době výrobci chladičů dostali pocit, že heatpipe se objevily především proto, aby díky nim mohl odstartovat závod o nejpodivnější a nejoriginálnější design, který byl dle popisu samozřejmě především účelný.
Výrobci ale stejně v poslední době nakonec přišli na to, že není vhodné se odlišovat za každou cenu a vymýšlet podivné konstrukce, zvlášť když se zintenzivnil konkurenční boj a muselo se myslet i na náklady. Prapodivné plastové kapoty, které mají s praktickou funkcí chladiče společného pramálo, šly tedy stranou a začaly se objevovat holé chladiče. Tím mám tedy na mysli takové, které na sobě mají jen to nejnutnější, čili základnu, heatpipe, žebra a nezbytné prvky pro montáž.
Výrobci chladičů začali vymýšlet především to, jak mají jejich modely předčit ostatní ve výkonu a tichém provozu, přičemž nízké náklady byly samozřejmě i nadále velmi aktuální, zvlášť v době ekonomické krize. Ustálil se tedy koncept věžovitého chladiče s měděnou základnou, heatpipe a hliníkovými žebry a standardem se stal 120mm ventilátor a tento hlavní koncept výkonného procesorového chladiče přežil do dnešního dne. V rámci dalšího odlehčování některé z nich vypustily i měděnou základnu, namísto níž využívají zploštělou plochu heatpipe.
Nyní se již dlouho v oblasti prodávaných procesorových chladičů nestalo nic opravdu nového a převratného, takže lze říci, že jejich vývoj v podstatě ustrnul. V další kapitole se tedy podíváme na to, kde jsme se ocitli a co bude dále.