Geoinženýr chce zmírnit globální oteplování
25.8.2016, Jan Vítek, aktualita
Aktuální rok se má stát za dlouhá desetiletí sledování globálních teplot vůbec nejteplejší, což se projevuje i vlnami veder v Asii, povodněmi a v Kanadě se také dlouho nedařilo zastavit šířící se požáry. Je už na čase vyzkoušet něco radikálního?
Od roku 2001 jsou globální teploty na naší planetě vůbec nejvyšší ve sledované historii, což má za následek extrémní projevy počasí, jako jsou časté cyklóny, vlny veder či naopak rozsáhlé povodně. Nevypadá to přitom, že by tento problém šlo řešit politicky a je otázka, zda řada tzv. zelených iniciativ nepáchá více škod než užitku. Vědci varují, že v dohledné době se globální teplota může zvýšit o celé 2 °C, což by mohlo přinést kaskádu celosvětových katastrof, a proto je třeba snížit emise skleníkových plynů do poloviny tohoto století o 40 až 70 procent, což zatím nevypadá reálně. Uvádí se přitom, že dnešní technologie pro udržitelnou energetiku nestačí ani dnes a pro budoucnost to vypadá ještě hůře.
Bude to tedy chtít nové metody, jakými bychom mohli ochladit planetu, a to nejlépe odstraněním příčiny, i když harvardský profesor aplikované fyziky David Keith se zaměřuje špíše na něco jiného. Už nějaký čas chce využít "geoinženýrskou" metodu, kterou označuje za management slunečního záření. Jinými slovy chce redukovat objem slunečního záření, které prostoupí atmosférou a dopadne na zemský povrch.
Vypůjčil si přitom to, s čím přišla už příroda, tedy dopady vulkanické činnosti. Sopečné erupce dostávají do atmosféry obrovská množství oxidu siřičitého, který funguje opačně jako skleníkové plyny. Sluneční záření odráží zpět do vesmíru, což má logické důsledky v ochlazování povrchu pod tímto plynem.
Keith věří, že lidé by mohli materiál s podobnými vlastnostmi vypouštět z letadel nebo z balónů přímo do stratosféry. Oxid siřičitý by to rozhodně být neměl, neboť je pro lidi jedovatý a narušuje také fotosyntézu, o čemž ví u nás své především obyvatelé Jizerských a Krušných hor. David Keith už také vytvořil počítačové modely, dle nichž bychom měli být schopni růst teplot zpomalit přinejmenším na polovinu. Argumentuje také výbuchem filipínského stratovulkánu Mount Pinatubo z roku 1991, který vypustil do atmosféry 20 milionů tun oxidu siřičitého, což mělo za následek dočasné snížení globální teploty o cca 0,5 °C.
Zdroje mluví o dvou přístupech. Jedním z nich je "rozjasnění mraků" pomocí rozprašování částeček soli, takže mraky pak odráží více světla. A pak je tu ono vynášení jistého materiálu do stratosféry, přičemž se mluví o něčem podobném, jako oxid siřičitý, ale o ničem konkrétním. Dle Keitha a jeho spolupracovníků by tento projekt měl být uskutečnitelný i z finančního hlediska, ale otázka je, jaké mohou být veškeré dopady takového konání v globálním měřítků. Z celé planety by se tak stala laboratoř a z nás, dobrovolně či ne, pokusní králíci. Keith k tomu říká, že současnými metodami nelze snížit produkci skleníkových plynů, takže bychom si měli přestat lhát a je na čase vyzkoušet něco, co může pomoci.
Zdroj: The Verge
Bude to tedy chtít nové metody, jakými bychom mohli ochladit planetu, a to nejlépe odstraněním příčiny, i když harvardský profesor aplikované fyziky David Keith se zaměřuje špíše na něco jiného. Už nějaký čas chce využít "geoinženýrskou" metodu, kterou označuje za management slunečního záření. Jinými slovy chce redukovat objem slunečního záření, které prostoupí atmosférou a dopadne na zemský povrch.
Vypůjčil si přitom to, s čím přišla už příroda, tedy dopady vulkanické činnosti. Sopečné erupce dostávají do atmosféry obrovská množství oxidu siřičitého, který funguje opačně jako skleníkové plyny. Sluneční záření odráží zpět do vesmíru, což má logické důsledky v ochlazování povrchu pod tímto plynem.
Keith věří, že lidé by mohli materiál s podobnými vlastnostmi vypouštět z letadel nebo z balónů přímo do stratosféry. Oxid siřičitý by to rozhodně být neměl, neboť je pro lidi jedovatý a narušuje také fotosyntézu, o čemž ví u nás své především obyvatelé Jizerských a Krušných hor. David Keith už také vytvořil počítačové modely, dle nichž bychom měli být schopni růst teplot zpomalit přinejmenším na polovinu. Argumentuje také výbuchem filipínského stratovulkánu Mount Pinatubo z roku 1991, který vypustil do atmosféry 20 milionů tun oxidu siřičitého, což mělo za následek dočasné snížení globální teploty o cca 0,5 °C.
Zdroje mluví o dvou přístupech. Jedním z nich je "rozjasnění mraků" pomocí rozprašování částeček soli, takže mraky pak odráží více světla. A pak je tu ono vynášení jistého materiálu do stratosféry, přičemž se mluví o něčem podobném, jako oxid siřičitý, ale o ničem konkrétním. Dle Keitha a jeho spolupracovníků by tento projekt měl být uskutečnitelný i z finančního hlediska, ale otázka je, jaké mohou být veškeré dopady takového konání v globálním měřítků. Z celé planety by se tak stala laboratoř a z nás, dobrovolně či ne, pokusní králíci. Keith k tomu říká, že současnými metodami nelze snížit produkci skleníkových plynů, takže bychom si měli přestat lhát a je na čase vyzkoušet něco, co může pomoci.
Zdroj: The Verge
