Igor's Lab: proč levné AIO vodní chladiče umírají tak mladé?

Správný All in One vodní chladič by měl představovat výkonný, tichý a z pohledu uživatele jednoduchý, bezpečný a bezúdržbový produkt. Jde tu tak o nabídku vodního chlazení pro ty, kteří nechtějí být odpovědni za vlastní sestavu chlazení, sledování stavu jejího cirkulujícího média, dokonalé těsnění fitinek a zkrátka všechno to, co je třeba dělat, aby nám náš desktop neudělal loužičku. AiO vodní chladiče obvykle rozebrat ani nejdou, respektive k tomu nejsou určeny, čili kolující médium by se pokud možno nemělo skrz hadičky a spoje vypařovat či postupně unikat a zcela jistě by nemělo způsobovat vnitřní korozi kovových částí, ale to samozřejmě neznamená, že to nehrozí. 

 

 

Igor Wallossek však má své zkušenosti z ucpaným oběhem AiO chladičů, kterým také selhávají vodní pumpy, a to někdy tak brzo, až by se mohlo zdát, že výrobci snad vědomě používají namísto pořádného média s potřebnými aditivy vodu z vodovodu, která chlazení postupně rozežírá zevnitř. Wallossek si přitom vzal na pomoc elektronový mikroskop i spektroskop a půl roku zkoumal různé modely chladičů. 

 

Jak je vidět, na snímku nahoře, AiO vodní chladiče mohou skončit i s okruhem plným uvolněného či snad vykrystalizovaného materiálu a pak se skutečně nemůžeme divit, když to vodní pumpa rovnou vzdá a tok média se zastaví. Ovšem to je pouze důsledek a Wallossek chtěl odhalit příčiny. 

 

 

Autor zde mluví o zcela nevyhovujících výrobních procesech, které jsou využity v produkci AiO chladičů a konkrétně pak hliníkových radiátorů. Jde přitom nejspíše a prostě o dopad toho, že se využívají produkty od smluvních dodavatelů, kteří se snaží radiátory vyrábět co možná nejlevněji. 

 

Nelze přitom ukázat prstem na konkrétní modely a výrobce, i když Wallossek často zmiňuje firmu Apaltek, zatímco známého Aseteku se to zřejmě moc netýká. Jde tu o to, že se mohou od sebe značně lišit stejné produkty, ale z různých sérií. Nelze ale říci, že tento konkrétní model AiO vodníka na trhu je špatný a jiný je v pořádku, neboť zákazník by sám mohl později shledat, že v jeho případě je to opačně.

 

Spíše lze doporučit sledování výkonu našeho chladiče a pokud ten nápadně poklesne během 3 až 6 měsíců provozu, je pravděpodobné, že v něm dochází ke korozi a postupnému ucpávání okruhu. V takovém případě už je to ale pak na nás a na reakci obchodníka. 

 

Kvůli čemu ale dle Wallosseka dochází ke korozi hliníkových radiátorů, a to konkrétně těch levných? Jde o zbytky tavidla použitého pro sletování jednotlivých částí, a to konkrétně fluorid hlinitý draselný. Ten způsobuje postupné rozežírání hliníku, jak potvrdila i spektroskopie, která odhalila značné zastoupení fluoridu i draslíku. 

 

Existuje samozřejmě i metoda, kterou lze tvořit hliníkové chladiče, jež nebudou podléhat stejně agresivní korozi jako levné modely, ale těžko lze říci, na co jiného by se zákazník měl zaměřit než právě na cenu. Sami můžete pokračovat na stránkách Igor's Lab.de.