Progaming ve víru času

První titul, který jsem kdy na PC hrál proti živým protivníkům, byl legendární DOOM II. Samozřejmě prostřednictvím LANu. O něco později mě zcela uchvátil Command & Conquer a nakonec také Duke Nukem 3D (stále mluvím o multiplayeru). Vzpomínám, že právě v této době už se v Brně konaly i nějaké ty turnaje (tedy nejen v Brně – na Doomiády zkrátka zapomenout nesmím). Rozhodně v nich ale nešlo o žádné velké "prize money", hrálo se spíše pro zábavu + bonus ve formě poukázek na pár volných hodin v místní herně.

Tenkrát nikoho z nás ještě ani nenapadlo, že relativně brzy přijde doba, kdy si bude možné tímto způsobem přivydělat celkem slušné peníze. A to dokonce i u nás v České republice.
Poněkud jiná situace ovšem byla na západě, kde se formoval např. slavný QuakeCon. Jeho první ročník se v Texasu konal v roce 1996 (na finálový zápas mezi hráči AceJas a PoLiSh v DOOM II se dobře pamatuji, ostatně nadšení pro tuto hru mi vydrželo po následujících deset let), přičemž o pouhé dva roky později už Dan "RiX" Hammans (jedna z hvězd tehdejší Quake scény) za vítězství v Quake II mód 1 vs. 1 vyinkasoval 5000 USD. Vývoj zde šel evidentně dopředu o poznání rychleji, minimálně co se prize money týče. Kouzlu progamingu však nakonec jednoznačně nejvíc propadli asiaté.
Dnes už těžko odhadnout, kdo a kdy vlastně s termínem "progaming" přišel. Jedno je ale jisté, totiž že tento pojem se takřka okamžitě uchytil a aktuálně vám na něj Google vyhledá přibližně 1 850 000 výsledků. Co všechno si pod ním ale představit? Překročily již počítačové hry hranici mezi obyčejnou zábavou a sportem? O jak vysoké částky se vlastně na turnajích/v ligách hraje a odkud se berou? V následujícím textu se pokusíme nahlédnout české i světové progamingové komunitě pod pokličku a s trochou štěstí na tyto otázky jistě nalezneme odpověď.

Hraní, nebo sport?

Společně s prudkým rozvojem progamingu se objevuje potřeba povznést celou záležitost na poněkud vyšší úroveň, než je obyčejné hraní počítačových her. Mnozí lidé proto začínají přirovnávat progaming ke klasickému sportu – jak ostatně uvidíme níže, vzájemných paralel je nemálo. Argumentace se opírá především o existenci kategorie tzv. intelektuálních sportů, kam jsou obvykle řazeny třeba šachy. Stoupenci tohoto názorového proudu se snaží ukázat, že jako "sport" lze teroeticky označovat i takovou činnost, která nevyžaduje vyvíjení žádné velké fyzické aktvity. Do jaké míry je jejich pohled opodstatněný?

Jedním z hlavních důvodů podobné snahy může být touha po větším respektu a uznání ze strany veřejnosti. Jinak progamingu vlastně nic moc nechybí a bez statusu "sportu" by se nejspíš docela dobře obešel. Jenže navzdory faktu, že se v něm točí miliony amerických dolarů a turnajů se účastní statisíce lidí, většina z nás ho přesto stále vnímá spíše jako dětskou zábavu, na kterou nahlížíme s více či méně shovívavým úsměvem. Propadnou-li progamingu náhodou i naši vlastní potomci, obvykle z toho nejsme vůbec nadšeni.

Publicita je nedostatečná a vžitá představa profesionálního hráče (jakožto obézního, brýlatého a uhrovitého -náctiletého jedince, který svůj pokoj dobrovolně opouští maximálně dvakrát týdně) rovněž ničemu neprospívá. Otázkou k diskuzi ovšem zůstává, jak moc by na tomto něco změnilo právě vyhlášení progamingu za oficiální sportovní disciplínu.
A v čem přesně se vlastně progaming podobá sportu? Ačkoliv výhry na mnohých turnajích bývají více než slušné, živit se progamingem vysloveně na "full time" mohou jen někteří. Takový profesionální hráč musí drtivou většinu svého času věnovat tréningu (stejně jako sportovec) a tím pádem si moc peněz nevydělá. Běžné jsou i speciální campy (vícedenní soustředění organizovaná pro členy těch nejlepších klanů), přičemž účast na nich také něco stojí - nemluvě o jiných záležitostech.

Co tedy progamer nezbytně potřebuje? Získat bohatého sponzora, který se postará o jeho základní životní potřeby, uhradí náklady na hardware, cestování po světě etc. Nu a co z toho sponzor má? Přirozeně reklamu. Můžete si nakonec sami všimnout, že úspěšní progameři se všude možně ukazují ve firemních tričkách a vynáší své chlebodárce při každé vhodné příležitosti až do nebes. Stejně tak prize money pro turnaje/ligy jdou obvykle z kapes velkých firem (příležitostně i multimilionářů-nadšenců ala Arbalet).

Podobná je situace i co se "nářádí" týče. Kdo se chce zúčastnit Tour de France, pravděpodobně si nesedne na oprášené kolo po dědovi. Hokejová výstroj, šermířská výstroj... nic z toho není zadarmo. A progaming stejně tak není výjimkou. Na jeho popularitu pružně zareagovali i výrobci hardwaru, tudíž běžně k dostání jsou speciální progamingové klávesnice, myši, atp. Pochopitelně za odpovídající ceny. V této souvislosti nemohu nezmínit Jonathana Wendela (aka Fatal1ty), který nejprve získal nehynoucí slávu jakožto jeden z nejlepších hráčů Quake série na světě a později jí využil právě k založení firmy zaměřené (jak jinak než pod hlavičkou „Fatal1ty“) na špičkový herní hardware. To je další možná cesta, jak zúročit dobré výsledky z turnajů včetně přezdívky a stát se následně boháčem.
Takže tu máme nutnost soustavné přípravy, kolektivní hru, propracovaná pravidla, rozhodčí, progamingové svazy a organizace. Navzdory tomu však s vynesením konečného verdiktu stále váhám. Počet opravdových PRO hráčů je zanedbatelně nízký (hovoří se o cca 1% z celkového počtu) a hranice mezi profesionálem a amatérem je mnohem rozmazanější, než tomu bývá ve světě klasického sportu. Navíc chybí něco na způsob pracovní definice – kdo už je dostatečně velkým profesionálem a kdo má do takového naopak ještě daleko? Koneckonců, narazíte i na takové hráče, kteří se současně věnují i vrcholovému sportu (Karel Neffe) a jakékoliv snahy o promíchání obého rozhodně odmítají.

Jedním z prvních kroků na cestě k možnému smíru se stal turnaj Digital Games, ne náhodou koncipovaný jakožto doprovodná akce k 29. olympijským hrám v Pekingu (jeho uspořádání si vzali na starost přímo organizátoři olympiády). Budou snad někdy v daleké budoucnosti turnaje v počítačových hrách oficiální součástí olympijských her? A měly by vůbec vlastně být? Rozhodnutí ponechám na každém z vás

.