Sonda poprvé pronikla do sluneční atmosféry, co v ní našla?

Parker Solar Probe dosud prolétala sice blízko Slunce, ale stále ještě v oblasti, kde už úřaduje sluneční vítr, čili částice mířící vysokou rychlostí pryč od Slunce, přičemž v oblasti sluneční atmosféry jsou ty samé částice ještě vězněny především mnohem silnějšími magnetickými poli. Čili uvnitř koróny se tak sonda mohla zaměřit právě na pohyb těchto částic, samotná magnetická pole a také příslušné magnetoakustické Alfvénovy vlny.

 

 

Parker Solar Probe pronikla hranicí sluneční atmosféry během svého devátého průletu, a mohla tak zaznamenat už z vnitřního prostředí proudy, které se šíří skrz korónu, jak ukazuje série snímků z přístroje WISPR. Samozřejmě to ale neznamená, že by Parker už dokázal "škrábnout" povrch Slunce, neboť k němu se přiblížil zatím na cca 10,5 milionů kilometrů, ale postupně se v dalších průletech odváží až na 6,2 miliony kilometrů od povrchu. 

 

Čili nyní by už tak Parker měl prolétat korónou pravidelně a příště to bude už během ledna, i když zaručeno to není vzhledem k tomu, že vnější hranice koróny nejsou hladké, ale hrbolaté. Velikost sluneční koróny je přitom závislá i na aktivitě Slunce a jeho obvyklého cca 11letého cyklu, přičemž právě loni odstartoval nový, takže v příštích letech by měla koróna mohutnět, což sondě umožní v ní strávit více času využitelného pro pozorování. 

 

 

Parker Solar Probe tak v prvé řadě pomohla upřesnit odhad toho, kde už začíná atmosféra Slunce, ale především se mohla zblízka podívat na záhadné útvary, což jsou především tzv. pseudostreamers a pak zpětné proudy (switchback) ve slunečním větru. 

 

 

Za pseudostreamers se označují obrovské struktury snadno viditelné i ze Země v době zatmění Slunce. Ty stoupají vysoko nad jeho povrch a Parker vletěl přímo doprostřed jedné z nich, aby zjistil, že uvnitř je podobně jako v oku hurikánu pozoruhodný klid, kdy částice hnané pryč od Slunce výrazně zpomalují.

 

Zdroj: esa.int

 

I uvnitř těchto struktur se pak objevují zpětné proudy ve slunečním větru, což jsou místa, kde se tvoří ohyby vzniklé tím, jak částice v jistém místě zpomalí a obrátí svůj tok vlivem deformace magnetického pole. Už před dvěma lety NASA díky Parkeru zjistila, že tyto úkazy nejsou vzácné, ale naopak běžné. Otázka byla, jak vznikají. 

 

 

Tato otázka ještě stále nebyla vyřešena, ale díky novým datům lze tento úkaz spojit s magnetickými trychtýři, které vznikají ve fotosféře právě mezi velkými buňkami (supergranule). Právě tyto magnetické útvary mají tvořit efekt zvaný switchback a vedle toho byly už také spojeny se vznikem jedné podoby slunečního větru. Ten se rozlišuje na rychlý a pomalý, přičemž v tomto případě jde právě o částice, z nichž vzniká rychlý sluneční vítr. 

 

Astronomové a fyzici přitom mají při studování těchto struktur jeden hlavní a dlouhodobý cíl, a sice zjistit, jaké mechanismy způsobují to, že v koróně panují teploty dosahující milionů stupňů, zatímco samotný povrch Slunce je nepoměrně chladnější. K tomuto objevu mají ještě daleko a ve hře je stále i teorie vycházející z Alfvénových vln, dle níž korónu ohřívá energie z akustických vln vystupujících z nitra Slunce. Ostatně je dobře známo, že kdyby mezi námi a Sluncem byl vzduch, pak i na vzdálenost 150 milionů kilometrů by tvořilo hluk o intenzitě cca 125 dB. 

 

Zdroj: NASA