Bezpečnost kolaborativních robotů je zajištěna jinak. Většina pracuje v režimu omezené rychlosti a síly. Mají optické a nárazové senzory. Legislativa je, u nás je platná ­"c­" norma ISO­/TS 15066.
U starších instalací je sice ještě možný ­"servisní­" režim se 100% rychlostí, ale u nových by to už nemělo být. Přístup do servisního režimu by neměl mít operátor a měl by být využívaný velmi zřídka. Bohužel praxe je taková, že často je klíček trvale v přepínači a může to zapnout kdokoliv.

Ano i ne. Záleží na situaci. Pokud je robot v normálním režimu, není možné aby se pracovník do těch míst dostal. Pokud se tam dostane jednoduše, je špatně navržený­/funkční bezpečnostní systém. Pokud musel něco rozebrat, překonat nějaké překážky atd, tak to jde za pracovníkem.
V té Korei byl robot v nějakém servisním režimu kdy ho testovali, tam to byla s největší pravděpodobností vina pracovníka.

Žádný čínský maglev nejezdi. Ten jediný maglev co jezdí v Číně stavili Němci. Po tom co se Čína ­"rozhádala­" se Siemensem, mají co dělat aby maglev udrželi v provozu

To co jste napsal je absolutní pitomost. Žádná oddělení řízené degradace neexistují a rozhodně se nijak neplánuje za jak dlouho má něco vrzat atd.
Vývojové oddělení má požadavek na minimální životnost dílu a podle toho se takový díl navrhuje. Cílem je co nejnižší cena ­(při milionech aut se každý cent počítá­). Díky výrazně zvýšené přesnosti výpočtů a možnostech testování jsou dnes díly navrženy bez výrazného naddimenzování, což dříve nebylo možné.

Principielně umožňují motory na robotech rekuperaci. U průmyslových se snad vždy používají synchronní motory, které při brzdění generují proud. Tento proud je nutné nějak mařit. V principu lze použít tři způsoby. Nejjednodušší je to spálit v brzdném rezistoru, tzn energii z brzdění zmařit. Často se dělají systémy, kdy je více měničů na jednom DC meziobvodu. V tu chvíli pokud jeden motor brzdí a druhý generuje moment, energie z brzdícího motoru teče do toho generujícího moment. Aby bylo zajištěno brzdění i když funguje jeden motor, brzdný rezistor stejně musí být pouzit. Nejefektivnější, ale také nejdražší na pořízení je skutečná rekuperace, kdy se energie z meziobvodu vrací přes střídač do sítě.
Návrhy těchto systémů jsou poměrně složité, každý díl je dost drahý a podcenění vede k horší funkčnosti, naddimenzování k velkému nárůstu ceny. V praxi se používají různé kombinace podle toho co přesně systém dělá

Mám QNAP ­(shodou okolností zmiňovaný 351­). ­"vystavená­" do internetu je minimálně, používám pro přístup VPN, kdy přístupový bod je na Routeru, ne na NAS. Co se týká zálohování, je přímo od QNAP aplikace Qsync. Používám ji pro zálohu fotek z mobilu. Jakmile je mobil v domácí síti, zkopírují se nová data z určené složky na NAS. Lze nastavit hodně věcí. Zda je přenos jedním směrem, oběma, co se stane při smazání souboru atd.
Funguje to spolehlivě. Musel jsem aplikaci sebrat možnost vytvářet upozornění, protože to při každém příchodu domu začalůo hlásit zálohování a každý soubor jednotlivě.
Co se týká doporučení konkrétního modelu, není to jednoduché. Záleží na požadavcích. Pokud jde jenom o úložiště, více méně stačí řada TS­-x31. Mají variantu s fixní 1Gb paměti a se slotem. Nedokážu posoudit, zda bude 1Gb do budoucna dostatečná, takže bych asi preferoval TS­-x31P3.
Pokud budou větší požadavky, např. virtuální stanice, nebo větší počet aplikací, je lepší použít x86 modely. Např. TS­-364 nebo TS­-453D podle počtu disků a síťového rozhraní