Efekt zvaný Ryzen: jak AMD změnilo svět procesorů

Ještě před Ryzeny ale přišel Intel a vypustil na trh rovněž opožděnou generaci Kaby Lake, která opět představovala celkově jen mírný nárůst výkonu stále stejného počtu jader v konfiguraci 4C/8T, ale to bylo už opravdu naposledy. Šlo o pokrok v rámci vylepšeného procesu 14nm+, který umožnil dosáhnout vyšších taktů. V případě výkonu integrovaného grafického jádra se pak o pokroku nedalo ani mluvit, takže Intel si v podstatě splnil povinnost, respektive to, co se od něj očekávalo a pak už byla řada na AMD.

 

 

Na trh dorazily nejdříve ty nejvýkonnější modely Ryzen 7, takže jsme mohli ihned vědět, co dokáží. Projevil se především jejich obrovský výkon při zapojení všech jader. Na druhou stranu Intel stále vedl v jednovláknovém výkonu či v aplikacích, které nedokázaly využít skutečně všech dostupných jader, a to díky stále ještě slabšímu IPC procesorů Ryzen a slabším taktům. 

 

Dále se projevovaly problémy s managementem spotřeby a výkonu ve Windows i s kompatibilitou s paměťmi, což ale lze pokládat za dětské nemoci, na něž nám nyní zbyla už jen vzpomínka. Ostatně dnes platforma AMD X570 při práci s paměťmi exceluje a o chabé kompatibilitě či nestabilitě se už vůbec nedá mluvit. V roce 2017 ale bylo cítit, že AMD nástup nových procesorů přeci jen trochu uspěchalo a nenechalo výrobcům desek dost času na vyladění BIOSů. 

 

Ihned ale byla znát výhoda procesorů Ryzen a nové architektury Zen. Tkvěla i v tom, že AMD se stejně jako v případě Bulldozerů neobtěžovalo do těchto CPU integrovat grafická jádra. Na to má ostatně svá APU, přičemž zde byla absence iGPU přímo nutnost. Osmijádrové čipy Zeppelin totiž posloužily k vytvoření jak 32jádrových EPYC za tisíce dolarů, tak k výrobě těch nejslabších čtyřjádrových Ryzen 3 v ceně 110 dolarů.

 

Právě i to byl výsledek finanční nouze společnosti AMD, která využila jen jeden čip pro veškeré své paticové procesory, což mělo nejen výhodu v levnějším vývoji a rozběhnutí výroby, ale i následné bonusy. Jednak šlo o vytvoření jednotného koše pro tzv. binování čipů, čili jejich výběr pro různé výsledné produkty - nejlepší pro EPYC/Threadripper, nejslabší pro Ryzen 3, což umožní maximální možné zužitkování. A potom, jak AMD samo uvedlo, vícečipové procesory jsou na výrobu mnohem levnější, než kdyby byly tvořeny jedním velkým čipem. 

 

 

To má pochopitelně i své nevýhody, na něž zakrátko začal poukazovat Intel ve své známé prezentaci. V té označil procesory EPYC za upravené desktopové procesory pro servery a slepence. V tom měl samozřejmě kus pravdy, jenomže tyto slepence mohly díky svým nesporným výhodám zaujmout zákazníky mnohem nižšími cenami a přímo trnem v oku Intelu se stal ten fakt, že AMD nabízí 32jádrový procesor, kdežto Xeony mohou mít maximálně 28 jader. Respektive mohly mít, neboť Intel brzy začal pracovat na 56jádrových Xeonech, čili vlastních slepencích. 

 

 čtyřikrát Zeppelin propojený pomocí Infinity Fabric - zde ve verzi Threadripper 2000

 

AMD během léta představilo navíc ještě procesory Threadripper, nové HEDT (High-End DeskTop) modely vycházející přímo z platformy EPYC. Dá se říci, že i zde se notně ušetřilo, neboť Threadrippery s procesory EPYC sdílí své provedení i patici, pouze v rámci první generace nabídly maximálně 16 jader, a tedy i poloviční počet paměťových kanálů. Každý Zeppelin jich totiž nese jeden pár, a tak to byly ve výsledku 4 pro Threadrippery. Z tohoto uspořádání pramení i jedna z nevýhod těchto procesorů v podobě nejednotného paměťového poolu. V podstatě můžeme říci, že Threadripper řady 1000 jsou dva procesory vedle sebe, které mají každý vlastní operační paměť a spolupracují díky sběrnici Infinity Fabric, která to vše interně (v rámci Zeppelinů) i externě (v rámci procesoru celého) drží pohromadě. První EPYC jsou na tom stejně, jen tu není vše jen dvakrát, ale čtyřikrát. 

 

Intel ucítil závan nové konkurence, ale zatím ji odmítl veřejně a oficiálně uznat jako vážnou. Ostatně v té době držel v rukou celý serverový trh, měl (a dosud má) výhodu ve vyšších taktech a jednovláknovém/herním výkonu desktopových procesorů a vůbec nepociťoval nutnost reagovat změnou cen. Byl si jistě dobře vědom rezerv svého 14nm procesu, kterých hodlal brzy využít a snad v té době i věřil, že brzy rozjede výrobu 10nm procesem. 

 

 

Mobilizaci v Intelu jsme mohli nejlépe poznat tak, že po představení Kaby Lake pokračujících v dlouholeté tradici čtyřjádrových procesorů trvalo jen 10 měsíců, než Intel najednou vyslal na trh první šestijádrový desktopový procesor: Core i7-8700K vyrobený opět jednou vylepšeným 14nm procesem, čili 14nm++. Najednou to šlo a krom dvou jader s Hyperthreadingem navíc tu bylo i podstatné zvýšení pracovních taktů, i když v základu jde stále o starý Skylake. 

 

AMD v roce 2017 v našich očích dokázalo překvapit Intel, donutit jej k reakci a ukázat, že když chce, tak může nabídnout podstatně lepší produkty představující slušný pokrok, a to i přes využití stejného procesu a stejné architektury. Tento pokrok ve výkonu byl ostatně větší, než Intel v desktopu předvedl při přechodu z 32nm procesu na 22nm a pak i z 22nm na 14nm. To ale AMD ještě spalo. 

 

Intel se tak probudil, ale na obzoru byl do té doby téměř přehlížený problém: kde máme 10nm procesory? A to nebylo vše, jak se mělo velice brzo ukázat.