Vybíráme základní desku: důležité rady a přehled výrobců
21.3.2005, Jan Dudek, článek
Minule jsem si vybírali procesor, v následující sérii článků se pokusíme vybrat nejvhodnější základní desku. Mainboardy jsou asi nejproblémovější komponenty celého počítače, proto při výběru musíme postupovat velmi obezřetně. Kolem základních desek je podobně jako u procesorů mnoho mýtů, kterými se často nevědomky řídíme.
Kapitoly článku:
- Vybíráme základní desku: důležité rady a přehled výrobců
- Jak vybírat - hlavní kritéria
- K čemu ještě přihlédnout?
- Přehled výrobců: hi-end a overclocking
- Přehled výrobců: levné a specifické značky
Při počtu možností výběru boardu je to v mnoha případech střílení naslepo (např. vyberete si podle hezké krabice nebo známosti značky). K tomu si ještě musíme uvědomit, že základní deska zásadně určuje nákup dalších komponent – jakou vybereme grafickou kartu, jaké zvolíme paměti či hard disk. Než se konkrétněji pustíme do výběru základní desky rád bych rozbil několik mýtů, které se často tradují.
Pozn.: Velmi doporučujeme také článek Vybíráme procesors doporučenými CPU za různou cenu a pro AMD i Intel.
Mýtus první – levné desky = špatné desky
Na trhu jsou kvalitní i méně kvalitní desky, které se mnohdy zásadně liší svou cenou, přesto všechny (včetně nejlevnějších) musí bez problémů fungovat. Pokud ne, máte právo je vyreklamovat. Jak u levných, tak u drahých desek mohou nastat různé problémy s kompatibilitou, někdy může být drahý model dokonce problematičtější než ten levnější (pravidlem však je, že problémů u kvalitnějších desek je méně). Ve finále chci říct, že levná deska neznamená špatná deska, avšak z čím levnějších desek vybíráte, tím byste měli být obezřetnější.
Mýtus druhý – skvělá značka = skvělá deska
Známá značka nemusí automaticky znamenat dobré mainboardy. Kvalita základních desek se může lišit model od modelu, od platformy k platformě. Nejlépe to je vidět na ASUSu, o kterém se obecně právem traduje, že dělá znatelně lepší desky pro Intel než pro AMD. Dalším příkladem může být ECS, kde je kvalita velmi kolísavá a mnoho lidí ji považuje za nejnižší low-end, ale přesto tato firma prodávala oblíbené desky ECS K7S5A a K7S6A (čipset SiS 735 a 745), které byly ve své době bestsellerem.
Dva nejvýznamnější výrobci základních desek
Mýtus třetí – výkon základních desek
V recenzích na základní desky se často objevují benchmarky porovnávající výkon základních desek. Neřiďte se jimi! Porovnávat výkon desek se stejnými čipsety je velmi zavádějící. Je to jako srovnávat rychlost dvou stejných aut s různých interiérem. Ano, mohou se desky lehce lišit v interních nastavení BIOSu, ale výsledný rozdíl bude tak malý, že se často ztratí ve statistické chybě měření.
Mýtus čtvrtý – pojem stabilita
Stabilita je to, co všichni chtějí, ale vlastně nikdo neví přesně, co to je. Co je to stabilní deska a naopak nestabilní deska? Někteří odpoví, že je to ten „shit“ od ECS na bázi SISu, ale s tím s vámi nemohu souhlasit. Stabilita je stav, kdy se vám počítač nezatuhne, když hrajete náročné hry nebo když k němu připojujete rozličný hardware. Přesto i desky ECS by měly tyto situace zvládat a pokud ne, tak máte právo desku vyměnit za jinou a prodejce je vám ze zákona vám tuto reklamaci uznat – protože produkt nesplňuje svou funkci – bezproblémový provoz.
Výrobce čipsetu ve svých datasheetech stanoví doporučené schéma zapojení čipsetu i s dimenzování součástek (např. doporučené kapacity kondenzátorů). Porovnáním těchto specifikací a reálné situace na základní desce můžeme získat dokonalý obraz o tom, jestli je deska kvalitní a stabilní za všech okolností. Bohužel kromě Intelu své datasheety výrobci čipsetů nezveřejňují a my proto nemůžeme reálně porovnat, jak se desky liší od standardů. V případě Intelu vím, že kvalitní výrobci jako ASUS nebo Gigabyte své součástky značně předimenzovávají – až o 150 – 200 %. Je to z důvodu, že tito výrobci počítají s tím, že budeme přetaktovávat. Naopak v případě levných desek se vám může zdát, že jsou v porovnání se špičkovými deskami opravdu jako chudí příbuzní. Důvod je ale prostý – jsou dělané tak, aby limity splnili opravdu jen s odřenýma ušima.
Ilustrační foto čipsetu i7205
Mnohem větší problémy mohou nastat spíše v různých nekompatibilitách a odfláknutém BIOSu než právě v napěťových výchylkách či špatného filtrování signálu díky katastrofálnímu elektrickému „těsnění“.
Pokud ve v této sérii článků (celkem se bude jedna o 5 dílů) zmiňuji, že jsou základní desky stabilní, myslím to hlavně ve vztahu k přetaktováním. Na základní frekvenci logicky předpokládám, že by měly být všechny „rock stable“, pokud ne, tak by je nikdo neměl do ČR dovážet.
Mýtus pátý – čím víc větráčků tím lépe
Mnoho z vás možná vybírá desku opticky podle počtu větráčků (chladičů čipů na desce), a z toho následné vyvozují, že je deska super. Avšak právě aktivní chlazení je zdrojem mnoha problémů. Časem se mohou pokazit a vydávají logicky určitý hluk. Někdy je až trestuhodné, že výrobci základních desek dávají aktivní chlazení na své desky z marketingového důvodu, aby boardy vypadaly lépe. Někdy je toto řešení nutné – zejména u čipsetů od nVidie - ale i zde by to šlo vyřešit mohutným pasivním chladičem (ten se však z ekonomických důvodů nepoužívá). Druh chlazení (aktivní nebo pasivní) nemá přílišný efekt na přetaktování, protože za prvé jen velmi výjimečně lze měnit napětí čipsetu a za druhé na pořádné přetaktování (pokud už změníte radikálně napětí) se spíše hodí speciální aktivní chladiče nebo vodních chlazení.
Pozn.: Velmi doporučujeme také článek Vybíráme procesors doporučenými CPU za různou cenu a pro AMD i Intel.
Mýtus první – levné desky = špatné desky
Na trhu jsou kvalitní i méně kvalitní desky, které se mnohdy zásadně liší svou cenou, přesto všechny (včetně nejlevnějších) musí bez problémů fungovat. Pokud ne, máte právo je vyreklamovat. Jak u levných, tak u drahých desek mohou nastat různé problémy s kompatibilitou, někdy může být drahý model dokonce problematičtější než ten levnější (pravidlem však je, že problémů u kvalitnějších desek je méně). Ve finále chci říct, že levná deska neznamená špatná deska, avšak z čím levnějších desek vybíráte, tím byste měli být obezřetnější.
Mýtus druhý – skvělá značka = skvělá deska
Známá značka nemusí automaticky znamenat dobré mainboardy. Kvalita základních desek se může lišit model od modelu, od platformy k platformě. Nejlépe to je vidět na ASUSu, o kterém se obecně právem traduje, že dělá znatelně lepší desky pro Intel než pro AMD. Dalším příkladem může být ECS, kde je kvalita velmi kolísavá a mnoho lidí ji považuje za nejnižší low-end, ale přesto tato firma prodávala oblíbené desky ECS K7S5A a K7S6A (čipset SiS 735 a 745), které byly ve své době bestsellerem.
Dva nejvýznamnější výrobci základních desek
Mýtus třetí – výkon základních desek
V recenzích na základní desky se často objevují benchmarky porovnávající výkon základních desek. Neřiďte se jimi! Porovnávat výkon desek se stejnými čipsety je velmi zavádějící. Je to jako srovnávat rychlost dvou stejných aut s různých interiérem. Ano, mohou se desky lehce lišit v interních nastavení BIOSu, ale výsledný rozdíl bude tak malý, že se často ztratí ve statistické chybě měření.
Mýtus čtvrtý – pojem stabilita
Stabilita je to, co všichni chtějí, ale vlastně nikdo neví přesně, co to je. Co je to stabilní deska a naopak nestabilní deska? Někteří odpoví, že je to ten „shit“ od ECS na bázi SISu, ale s tím s vámi nemohu souhlasit. Stabilita je stav, kdy se vám počítač nezatuhne, když hrajete náročné hry nebo když k němu připojujete rozličný hardware. Přesto i desky ECS by měly tyto situace zvládat a pokud ne, tak máte právo desku vyměnit za jinou a prodejce je vám ze zákona vám tuto reklamaci uznat – protože produkt nesplňuje svou funkci – bezproblémový provoz.
Výrobce čipsetu ve svých datasheetech stanoví doporučené schéma zapojení čipsetu i s dimenzování součástek (např. doporučené kapacity kondenzátorů). Porovnáním těchto specifikací a reálné situace na základní desce můžeme získat dokonalý obraz o tom, jestli je deska kvalitní a stabilní za všech okolností. Bohužel kromě Intelu své datasheety výrobci čipsetů nezveřejňují a my proto nemůžeme reálně porovnat, jak se desky liší od standardů. V případě Intelu vím, že kvalitní výrobci jako ASUS nebo Gigabyte své součástky značně předimenzovávají – až o 150 – 200 %. Je to z důvodu, že tito výrobci počítají s tím, že budeme přetaktovávat. Naopak v případě levných desek se vám může zdát, že jsou v porovnání se špičkovými deskami opravdu jako chudí příbuzní. Důvod je ale prostý – jsou dělané tak, aby limity splnili opravdu jen s odřenýma ušima.
Ilustrační foto čipsetu i7205
Mnohem větší problémy mohou nastat spíše v různých nekompatibilitách a odfláknutém BIOSu než právě v napěťových výchylkách či špatného filtrování signálu díky katastrofálnímu elektrickému „těsnění“.
Pokud ve v této sérii článků (celkem se bude jedna o 5 dílů) zmiňuji, že jsou základní desky stabilní, myslím to hlavně ve vztahu k přetaktováním. Na základní frekvenci logicky předpokládám, že by měly být všechny „rock stable“, pokud ne, tak by je nikdo neměl do ČR dovážet.
Mýtus pátý – čím víc větráčků tím lépe
Mnoho z vás možná vybírá desku opticky podle počtu větráčků (chladičů čipů na desce), a z toho následné vyvozují, že je deska super. Avšak právě aktivní chlazení je zdrojem mnoha problémů. Časem se mohou pokazit a vydávají logicky určitý hluk. Někdy je až trestuhodné, že výrobci základních desek dávají aktivní chlazení na své desky z marketingového důvodu, aby boardy vypadaly lépe. Někdy je toto řešení nutné – zejména u čipsetů od nVidie - ale i zde by to šlo vyřešit mohutným pasivním chladičem (ten se však z ekonomických důvodů nepoužívá). Druh chlazení (aktivní nebo pasivní) nemá přílišný efekt na přetaktování, protože za prvé jen velmi výjimečně lze měnit napětí čipsetu a za druhé na pořádné přetaktování (pokud už změníte radikálně napětí) se spíše hodí speciální aktivní chladiče nebo vodních chlazení.
